Nejdříve jsme se seznamovali se srnkami a jeleny.

Pak přišly na řadu naše oblíbené žirafy.

Poté jsme zůstali v naprostém šoku, když jsme zjistlili, že takto můžeme nakrmit také nosorožce. To byl velmi silný zážitek. Já k nim měla tedy opravdu velký respekt.

Tentokrát jsme vynechali projížďku na slonech a jen jim dali něco ke snědku.

Bohužel nás během návštěvy zoo zastihlo špatné počasí. Během naší prohlídky se rapidně ochladilo a začalo dost pršet. My jsme se proto schovali a téměř hodinu a půl čekali, zda pršet přestane. Zpět do Pattaye to byl totiž kus cesty, takže jsme doufali, že nebudeme muset jet v tom dešti a zimě zpět. Nakonec se na nás usmálo štěstí, pršet přestalo a my se tak mohli v klidu vrátit zpět.

Při minulé návštěvě Thajska jsme měli štěstí na ubytování, kdy jsme narazili na hotel, který právě otevřel, byl v testovacím režimu a nabízel ubytování za speciální cenu. Za cenu běžně velice špatného pokoje (starý, špinavý, nevybavený) jsme byli ubytovaní v naprostém luxusu.

Letos jsme takové štěstí neměli a museli se smířit s tím naprosto nejhorším, když tedy nepočítám sdílené ubytování s dalšími až osmnácti lidmi na jednom pokoji. Přes celý pokoj jedna stará rozvrzaná postel, pokoj bez okna a klimatizace, kde bylo neustále šílené horko a nedýchatelný vzduch. Abychom se v noci neudusili, měli jsme otevřené dveře od pokoje na chodbu. Protože jsem se však bála, aby nám někdo z pokoje něco neukradl, neustále jsem se budila. Ale s tím se musí v tomto městě počítat. Pokud chcete být ubytováni v centru města, blízko pláže, cena pokojů bývá hodně vysoká (nebo pokoje hodně špatné :-D)

Pattaya žije celý den. Město je ve dne i v noci plné turistů, na cestách jsou neustále kolony aut. Pokud se ve špičce snažíte dostat do jiné části města, musíte počítat s tím, že to zabere dost času. Takové přelidněné město vám pak dokáže pěkně zkazit náladu. Na každém kroku restaurace, bary….večer potom v těchto barech najdete spoustu místních děvčat, které si tady vydělávají na živobytí.

Kolem desáté hodiny večer jsme se vydali na procházku po promenádě. A tam jsme se kochali nabídkou místních děvčat. Malé, velké, tenké, tlusté, staré, mladé, většinou jen ženy, sem tam nějaký muž a také transvestiti, kteří jsou mnohdy k nerozeznání od místních děvčat.

Na konci promenády se nachází vstup na Walking street. Na této ulici je absolutně největší koncentrace Go-Go barů ve městě. Dívky stojí před bary a lákají turisty dovnitř. Před každým z barů nebo klubů stojí také lidé, kteří vám nabízejí nápojové lístky a snaží se vás nalákat právě do jejich baru. Asi hodinu jsme tyto lísky odmítali až jsme zjistili, že to nejsou nápojové lísky, které vám běžně nabízejí před každou restaurací, ale lístky s nabídkou sexuálních praktik. Některé věci nás v Asii nepřestanou překvapovat.

Vstup na Walking Street.

Zajímavé je, že na druhé straně ulice, nad nápisem Walking Street je umístěna fotka krále a královny.

Kromě tohoto druhu zábavy jsme měli možnost na Walking Street sledovat i thajský box. Naživo to vypadá úplně jinak než v televizi.

Více trochu méně kvalitních fotek níže.

V těchto jeskyních toho bylo k vidění jednoznačně nejvíce. Nejkrásnější krápníková výzdoba, jakou jsme kdy viděli. Na vše jsme si mohli sáhnout, některé krápníky krásně hrály.

Martin musel být samozřejmě všude :-)

Všem milovníkům jeskyní bych jednoznačně doporučila zajet se podívat právě do Thajska. Kromě těchto úžasných jeskyní jich v Thajsku existují další desítky. Na každém z těchto míst je to podobné, jen v těch větších a navštěvovanějších s vámi bude chodit průvodce. Nicméně i tak to bude obrovský zážitek. V Česku nic podobného nemáte možnost zažít.

Ostatní zajímavé fotky ve fotogalerii.

Díky tomu jsme se mohli vydat na výlet za město. Úplnou náhodou jsme se na nějaké internetové diskusi dočetli, že asi 50 km za městem jsou nádherné jeskyně. Google nás tentokrát zklamal, protože jsme jeskyně na mapách nenašli a proto jsme je hledali pouze na základě jednoduchého popisu jednoho z diskutujících. A vyplatilo se. V celé oblasti Khao Wong se nachází asi 60 jeskyní. Tyto jeskyně jsou součástí národního parku Khao Chamao – Khao Wong. Dle našich informací měla být dvacítka z těchto jeskyní přístupná veřejnosti. Na místě jsme však zjistili, že opravdu přístupných je pouze šest z nich.

Průvodce nám ukázal mapu a řekl nám, že můžeme jít pouze po žluté stezce, v žádném případě ne na zelenou. My jsme však chtěli prozkoumat všechny jeskyně. Ve dvou dnech se nám podařilo projít devět jeskyní na žluté a zelené stezce. K jeskyním na červených stezkách jsme se nedostali, protože stezky nebyly udržované a zarostrly v džungli. Pro nás je to sice nepředstavitelné, ale pokud nejsou stezky v džungli neustále udržovány, džungle je zcela pohltí.

Cesta k jeskyním vedla džunglí a někdy jsme měli co dělat, aby jsme se vůbec k nim vůbec dostali.

První jeskyně byla obrovská. Již z dálky jsme slyseli pískot netopýrů. Protože strop byl v jeskyni možná i dvacet metrů vysoko, zavěšené netopýry jsme na stropě jeskyně viděli jen velice špatně. Těžko odhadovat, kolik jich tam může žít. Možná jsou to stovky netopýrů.

V dalších jeskyních byly pro změnu velice nízké stropy a my museli jít po čtyřech, někdy se i plazit.

Výzdoba v jesykních byla úchvatná.

Martin musel prozkoumat opravdu všechno. Každou skulinku, kam jsme se vešli, jsme museli prolézt.

Všude na stěnách byli jeskynní malby. Jako třeba tento drak. Prý je dost podobný tomu, kterého mám vytetovaného na rameni.

Blízko jeskyním obvykle stojí buddhistické chrámy. Mniši si v nich staví svatyně a modlí se zde.

Když jsme se odchýlili od žluté trasy a vydali se po zelené, prošlapaná stezka se začala pomalinku vytrácet. První dvě jeskyně na zelené trase jsme ještě našli bez problémů, k poslední však vedla dlouhá cesta džunglí. Byli jsme na cestě již téměř půl hodiny a už jsme si mysleli, že ji ani nenajdeme, když jsme na jeskyni náhodou narazili. Cesta zpět byla však daleko horší. Již po prvních desítkách metrů jsme netušili, kudy vede cesta zpět. Říkali jsme si, že když půjdeme podél skal, musíme narazit na stezku. Najednou se však skály ztratili, my se prodírali přes keře a bambusy a doufali, že do setmění cestu zpět najdeme. Přeci jen nikdo nevěděl, že jsme odbočili z povolené trasy, tady by nás asi nikdo nehledal. Nakonec vše dobře dopadlo a my mohli pokračovat dále.

Více krásných fotek z jeskyní níže ve fotogalerii.

Na začátku výroby kaučuku stojí strom – kaučukovník brazilský. Tyto stromy jsou nařezány a následně z nich vytéká bílá tekutina podobná mléku.

Jedná se o surový kaučuk, takzvaný latex. Tato tekutina je zachytávána do kokosových ořechů. Následně se kaučuk za pomoci kyseliny mravenčí vysráží, přelije do menších nádob a vznikne již tuhá hmota, která ses dále zpracovává.

Vzniklá hmota je ručně válcována.

Poté projde ještě přes válcovací stroj.

Nakonec se musí kaučuk ještě usušit. Celý proces výroby je čistě ruční práce a proto je také velice časově náročný.

Nejprve se kaučuk suší venku na slunci, následně je přemístěn pod střechu.

Přírodní kaučuk dříve pokrýval veškerou světovou potřebu tohoto materiálu. S rozvojem automobilového průmyslu však přestal stačit a proto se začal vyrábět kaučuk syntetický. I přesto přírodní kaučuk pokrývá stále 40 % celosvětové spotřeby. Přírodní kaučuk má oproti syntetickému několik výhod. Především je vysoce pevný, má široký rozsah tvrdosti a je odolný proti anorganickým chemickým látkám. Využívá se především do pneumatik pro nákladní automobily.

Dva týdny projížděli Thajsko na skútrech a poznávání místní země a kultury prokládali lezením po skalách.

Po přistání na letišti v Bangkoku se vydali na sever, do města Ayutthaya. Toto město bylo po čtyři století hlavním městem Thajska (dříve Siamské království). V 18. století však bylo zničeno během války s Barmou.

Kamarádi motorkáři…

V tomto historickém městě jsou krásné zachovalé chrámy a kláštery.

Více fotek z Auytthaya ve fotogalerii níže.

Po prohlídce chrámů zamířili do Lopburi, kde měli naplánováno lezení po skalách.

I na tyto skály vylezli…

Někde si užívali i přeletu nad řekou…

Navštívili taky nádherné jeskyně, plné netopýrů.

Když jim bylo horko, skočili se okoupat do džungle.

Když bylo chladněji, zašli do termálů.

Po cestě džunglí narazili na cílené vypalování porostu. Tomuto vypalování však nikdo nedozoroval a i přesto celá džungle neshořela :-D

Byli se projít také po nejdelším ručně stavěném dřevěném mostě v Thajsku. Most je dlouhý 850 metrů dlouhý a spojuje Sangkhla Buri a monskou vesnici.

Nemohli si nechat ujít také most přes řeku Kwai. Ten je známý zejména díky stejnojmenému filmu, který byl však trochu upraven a nevypráví tedy zcela pravdivý příběh. Během druhé světové války zde Japonci využívali vězně pro stavbu “železnice smrti”, která spojila Thajsko s Barmou. Během stavby této železnice zahynulo asi 100 tisíc mužů.

Koleje vedly džunglí, přímo mezi skalami. 

Blízko jednoho z ubytování narazili na chrám opic. Opic se zde pohybují stovky a velice obtěžují místní i turisty.

A na závěr fotky ze Safari. Tam chlapi nasedli do autobusu a užívali si zvířátka :-)

Tyto žirafy byly hodně nenažrané.

Poté jsme dorazili do Koh Tui Village na ostrově Koh Rong. Opravdu malá vesnička. Na pláži stálo několik vysokých bungalovů, za pláží se pak mezi stromy skrývaly další maličké bungalovy.

Všude, kde jsme viděli takto vysoko postavené domečky, to mělo opodstatnění. Ve vnitrozemí dochází během období dešťů k rozvodnění řek a zaplavení vesnic a měst. Tady jsou bungalovy postaveny ve výšce buď na efekt a nebo čekají na tsunami :-)

Na tomto ostrově jsme dostali oběd. Měli jsme výběr dokonce z několika jídel. Takže jsme se pořádně posilnili a snědli všechno, co tam měli :-)

Jedna fotka pro instalatéry.

Po obědě a krátké pauze na prohlídku pláže jsme pokračovali v cestě. Naším cílem bylo M’Pay Bay Village na ostrově Koh Rong Samloem. Tady jsme měli krátkou přestávku na koupání a šnorchlování.

Byla tam nádherně průzračná voda a Martin se “vyblbnul”.

Pak jsme se s naší krásnou lodí vydali na poslední zastávku na Sarancan Bay na ostrově Koh Rong Sanloem. O této pláži se říká, že je v Kambodži vůbec ta nejkrásnější. My jsme tady opravdu krásnější pláž neviděli.

Měli jsme čas si tam vše prohlédnout a odpočinout si. Martin samozřejmě neměl na relaxování ani pomyšlení, tak dělal blbiny.

                 –                                  

Což se mu nakonec vrátilo v podobě bolavých kyčlí. On totiž pořád zapomíná, kolik mu je let :-)

A toto je ta nádherná loď – Happy Boat, která nás na tomto výletu převážela. Měli jsme samozřejmě na výběr také z rychlo člunů a moderních rychlých lodí. Nám se však líbila možnost pohodové plavby.

A ještě jedna fotka pro bráchu Peťu….

Jakmile jsme ale začali stoupat po cestě vzhůru, uvědomili jsme si, že na tento výlet nejsme dostatečně vybavení. Chybělo nám oblečení. Jenže takové oblečení, které by jsme potřebovali do téměř 1 100 metrů nad mořem, jsme si do Kambodže vůbec nedovezli.

Ještě jsme nebyli ani v půlce hory a již jsme na sobě měli  každý dvě trička a poprvé jsme vytáhli i ponožky :-) Jak jsme stoupali stále výš a výš, počasí se začalo rychle kazit. Zmizelo slunce, objevila se mlha a začal foukat silný vítr. Ve chvíli, kdy jsem myslela, že asi umrznu a odpadnu ze skútru si Martin vzpomněl, že si sebou ve skútru pořád vozíme deku. To kdyby jsme po cestě narazili na nějakou pláž a chtěli si lehnout. Ta mě zachránila.

Cesta na vrchol pohoří byla nádherná, krásně se klikatila a byla čerstvě opravená, takže se nám jelo opravdu dobře. Cesta byla doslova vysekaná džunglí.

Po cestě na vrchol pohoří jsme potkali několik starých mostů. Jeden z nich strhla voda, pravděpodobně v období dešťů, kdy se tady voda valí ohromnou silou z kopce dolů.

Na každém kroku jsme potkávali koše, které jsou vyrobeny ze starých pneumatik. Přišlo nám to jako zajímavý nápad. Tady v parku bylo vidět, že jim na pořádku opravdu záleží. Nikde jsme tu neviděli žádné skládky ani odpadky kolem cesty.

První naše zastávka byla u obrovské sochy, kde lidé nechávali dary v podobě ovoce. Nejsem věřící, takže toto asi nepochopím. Přišlo mi ale jako šílené plýtvání, když každý věřící, který k soše přišel, si koupil obrovský trs banánů a ty k sosě položil. Kambodža je jedna z nejchudších zemí světa a spousta lidí tady nemá co jíst. Jídlo a konkrétně ovoce je tady mnohdy dost drahé.

Cílem naší cesty byl Bokor Hill Station. Francouzské město duchů, které se nachází v nejvyšším bodě hory Bokor. Stavba města byla zahájena v roce 1921 koloniálními francouzskými osadníky a cílem byl útěk ze všudypřítomného tepla a vlkhosti. Jednou z dochovalých staveb, které jsme navštívili, byl starý katolický kostel. Byl v původním stavu, ale uvnitř byly známky používání.

Za kostelem jsme objevili nádherný výhled na okolí. Francouzi věděli, proč si kostel postavili právě tady.

Nejvíce jsem se ale těšila na staré kasíno – Bokor Palace Hotel. Bylo postaveno již v roce 1925 francouzskými osadníky a původně sloužilo francouzským elitám jako palác. Teprve po roce 1950 se palác začal používat jako kasíno. Po příjezdu na místo jsme ale byli dost zklamaní. Kasíno bylo očividně celé opravené a z původní zachovalé a velice zajímavé stavby zbyla jen obyčejná opušněná budova.

Zajímavostí je, že toto kasíno sloužilo jako pevnost Rudých Kmérů, kteří zde působili až do roku 1990. Bylo tady natočeno i několik filmů. Jako například Město duchů s Mattem Dillonem.

Kousek od tohoto místa je postaveno nové kasíno a obrovský hotel. A jsou zde také další rozestavěné stavby. Jen by mě zajímalo, kolik zde mají hostů. Protože cesta až nahoru nám trvala asi dvě hodiny.

Do džungle jsme se raději nevydávali. O národním parku Bokor je známo, že se zde nachází tygři (někde jsem četla, že i sloni) a sem tam se najde i nějaká ta mina. A my nechtěli žádný podobný zážitek, takže jsme se drželi jen oficiálních tras.

A ještě pár fotek ve fotogalerii.

Tyto vodopády jsme měli možnost navštívit v národním parku Bokor. Již před cestou jsme byli varováni, že nejkrásnější jsou vodopády těsně po odbobí dešťů a teď budou dost možná už jen malinké. Když jsme ale dorazili na místo, byli jsme v šoku.

Vodopády zmizely!      

Vůbec jsme nebyli zklamaní. Tohle byl daleko větší zážitek. Těžko si představit, že tam, kde jsme se procházeli, se normálně valí masy vody.

Nejdříve jsme vodu vůbec neviděli, poté jsme však narazili na malé potůčky, které vytékaly ze skály. Takže úplně bez vody tento vodopád nebyl.

Ještě jedna zajímavost: kambodžané každou volnou chvíli (především o víkendech a svátcích) kempují, a to s celou rodinou. Na každém pěkném místě tak můžete o víkendech vidět skupinky po osmi až patnácti lidech. Mají sebou vždy spoustu jídla a pití, někdy i hudbu a kempují opravdu celý den, až do západu slunce. V okolí vodopádů to však mají zakázáno. Je to asi proto, že by se tam turisti přes ně ani nedostali :-) Protože je pořád horko, každý si sebou vozí obrovský mrazák. Protože rádi grilují, musí sebou mít gril. Pokud chtějí poslouchat hudbu, musí mít nějaké pořádné “repráky”. Takže je vždy zážitek takovou rodinu vidět, jak se souká z nacpaného auta.

Více fotek ve fotogalerii.

Ráno jsme si zajeli na “pravou” anglickou snídani.  Ale i přesto, že jsem Martinovi postupně dávkovala dárky, zdál se mi dost zamlklý a tak nějak bez radosti. Kdo by to byl řekl, že zrovna Martin, který je stále nad věcí, bude trpět depresemi ze svého věku :-D

Po vydatné snídani jsme pár hodin leželi na pláži a užívali si sluníčka. Večer jsme se vydali na večeři, opět na pláž. Dělají tam výborné čerstvé ryby.

Jedním z dárků byla návštěva kasína. Martin o tom už dlouho mluvil a protože je fanoušek pokeru, chtěl si to jednou vyzkoušet naživo. Po nějaké době sledování hráčů jsme však usoudili, že bez znalosti angličtiny by si Martin prostě nezahrál. Tak jsme se nakonec rozhodli utratit peníze na ruletě. A musím uznat, že to byla docela sranda. Především jsme se bavili sledováním ostatních hráčů, z nichž většina vypadala, že tam sedí od rána do večera a asi každý den. Tito lidé šíleně prožívali každou prohru a bylo na nich znát, že jsou na tom závislí. Nám se podařilo nějaké peníze hned na začátku vyhrát, ale protože jsme si řekli, že jsme se tam přišli pobavit a ne vyhrát, tak jsme ještě asi hodinku hráli. Konečný výsledek byl dle očekávání ve prospěch kasina. Ale podařilo se nám prohrát jen 10 dolarů.

Kasín, větších či menších, mají v Sihanoukville spoustu. Toto bylo mini kasíno, ale líbilo se nám tam. Po návštěvě kasína jsme se rozhodli navštívit jeden z největších KTV klubů ve městě. Jako KTV jsou označeny podniky, kde mají karaoke TV. Karaoke je v Kambodži velice oblíbené. Troufám si říct, že je to vůbec nejoblíbenější zábava místních. V Sihanoukville existují desítky těchto podniků. Od těch úplně malinkých, kde mají tři stoly, až po ty, které vypadají jako kasína. V Sihanoukville mají dokonce i jednu ulici, kde narazíte pouze na KVT bary a kluby. Netroufnu si říct, kolik by na této ulici karaoke barů mohlo být, ale je to jeden bar vedle druhého.

Martin měl narozeniny v pondělí, což nebyl úplně ideální den na pozdní zábavu. Když jsme přišli ke KTV klubu, ihned se nás ujal uvaděč a ptal se nás, o co máme zájem. Protože ihned za vchodem jsem si všimla několika krásných, ale spoře oděných děvčat, bylo mi jasné, že tady poskytují komplexní služby :-)

Oznámili jsme mu, že máme zájem o karaoke. To jsme ale netušili, jak to v takovém obrovském podniku vypadá. Uvaděč nás zavedl do velké místnosti s televizí, kde jsme však ihned pochopili, že budeme sami. Šlo o privátní karaoke. A ihned jsme dostali k ruce i slečnu, která nás měla obsluhovat. To už jsme se jim ale snažili vysvětlit, že došlo k nedorozumění, že my chceme jít do klubu, kde se budou bavit také ostatní lidé. Neměli jsme zájem sedět sami zavření v jedné místnosti, chtěli jsme se bavit.

Poté nás již tedy uvaděč zavedl na to správné místo, na obrovskou diskotéku. Byla to nádhera. Spousta světel, překvapivě dobrá hudba, ale bohužel jen pár lidí a žádné karaoke.

Pivo tam stálo téměř 80 Kč, za to nám ho ale po každém upití dolévál náš osobní sluha :-) Bylo to tam úžasné, příště si ale pro takovou akci vybereme spíše víkend.