Ko Chang 2014 první den

Naše první kroky, po výstupu z lodě na Ko Changu, směřovaly do půjčovny skůtrů. Půjčovné na delší dobu stálo kolem 100 Kč na den, proto jsme si skůtr vzali rovnou na týden. Ihned jsme měli jasno v tom, na kterou stranu ostrova pojedeme. Vybrali jsme si samozřejmě tu neturistickou.

Jeli jsme poměrně dlouho po cestě, ale nikde jsme neviděli žádné ubytování. Dokonce jsme nepotkávali ani obydlí místních lidí. Po nějakých dvou hodinách cesty se začala rychle zatahovat obloha. Začínala jsem mít strach, že nenajdeme žádné ubytování, než začne zase šíleně pršet. Navíc bylo již dost hodin a blížila se tma. Spaní venku nepřipadalo v úvahu. Nevěděli jsme, jaká zvířata žijí v džungli.

Nakonec jsme dojeli na konec hlavní cesty a konečně našli ubytování. Po zjištění ceny jsme však opět sedli na skůtra a pokračovali v cestě. Na hlavní cestě byla šipka dále do džungle, kde mělo být nejlevnější ubytování na ostrově. Vydali jsme se tedy dále. Čím dál jsme byli od hlavní cesty, z džungle se ozýval čím dál hlasitější zvuk. Do dnešního dne jsme nezjistili, o co se jednalo. Bylo to však tak hlasité, že jsme si zprvu mysleli, že to musí vydávat nějaký stroj, že tohle nemůže být žádné zvíře. Ale zvíře nebo zvířata to opravdu byla. Zvuk byl šíleně strašidelný. Připomínal nám sirénu, která je u nás slyšet každou první středu v měsíci v pravé poledne. Zvuk byl hlasitý a neustával. To už jsme si byli jistí, že venku přespat nemůžeme.

Cesta se začala zužovat až jsme dojeli ke strženému svahu. Pravděpodobně během období dešťů došlo ke strhnutí svahu, který následně strhnul také velkou část cesty. Auto by po této části již neprojelo a myslela jsem, že ani my nepojedeme. Ale Martin neváhal ani vteřinu. Já zavřela oči, protože cesta byla mokrá a sráz vysoký. Pokud by nám motorka ujela, už by nás nikdo nikdy nenašel. Fotku cesty nemáme, ale našla jsem ji vyfocenou na webu viz níže. Opravdu stojí za shlédnutí.

http://www.123rf.com/photo_11386272_break-of-asphalt-road-in-island-koh-chang–thailand.html

Najednou z cesty zmizel asfalt a my jeli po lesní cestě. Skůtr měl co dělat, aby v tomto terénu vůbec jel. Martin mi říkal, že by cestu přirovnal k malému Rumunsku. Až na to, že on v Rumunsku jezdí na krosce. Skůtr s námi házel a já nechápala, že vůbec ještě jede. Asi dost odolný kus. Když už jsme začínala ztrácet naději (protože jsme za celou dobu na cestě nikoho nepotkali), dojeli jsme k nějaké pláži se spoustou bungalovů. To jsme však ještě nevěděli, že jsou opuštěné. Ale o tom již v dalším článku také s fotogalerií.